I nám se jistě stalo, že známe učitele, který si dokáže své žáky znepřátelit tím, že se budou hádat nebo jim dokonce bránit v řeči. Postoj, který ponechává mnoho přání a který by někteří lidé definovali jako snížení se na úroveň studenta. Existují i další typy profesorů: ti, kteří přijdou do třídy a bez vysvětlení čtou osnovu knihy, nebo ti, kteří jako by pořád spěchali a pořád říkali: Nemáme dost času na to, abychom probrali všechna témata.
Dynamika je stejná. Učitel, který může vycházet lépe i hůře se studenty, ale jehož jedinou povinností je respektovat výukový program zaměřte se na známky, které studenti dostávají (a pokud jsou od 8 výše, tím lépe) a dávejte příliš mnoho domácích úkolů, abyste zvýšili znalosti a učení studentů. Ale nechybí v tom všem něco?
Řekni mi a já zapomenu, nauč mě a já si pamatuju, zapoj mě a já se učím.
-Anonymní-
Pane profesore, program není to nejdůležitější
Úzkost z respektování programu, dosažení cílů nebo dosažení konce knihy nakonec zničí tvořivost mladých lidí kteří, daleko od učení, se snaží co nejlépe internalizovat velké množství poskytovaných informací. Problém je, že si příští rok nebudou pamatovat nic nebo téměř nic z toho, na co si učitelé stěžují.
Málokterý učitel má však odvahu ověřit, zda je jejich postup správný. Důležitost připisovaná hlasů nedostatek empatie adresovaný studentovi, zejména dospívajícímu, a silný vliv učitele na jeho studenty jsou problémy, které, jak se zdá, nikdo nechce řešit.
Po vstupu do třídy se zdá, že někteří učitelé zapomínají na lidskou část celého vzdělávacího procesu. Zejména u dospívajících studentů. Není divu, že při činu šikanování nebo násilí, ať si učitelé dají ruce do vlasů a překvapeně vykřiknou: To jsme si neuvědomili!. Je to přirozené zejména tehdy, když jsou k nim studenti lhostejní.
I když však existuje určitý počet učitelů, kteří nejsou schopni nadchnout a předat studentům vášeň, kterou by měli pro svou práci cítit, existuje mnoho dalších, kterým se to daří. Zde je svědectví šťastného studenta jeho učitele:
Nejlepším profesorem mého života byl Manuel Bello. Byl to můj učitel literatury v páté třídě […]. Byl to on, kdo ve mně podporoval chuť a vášeň pro čtení. V dosti dusném a málo pedagogickém prostředí tehdejší školy, v níž se to hemžilo obdivovateli učitelů, kteří nebyli učiteli [...] mě tento profesor dokázal [...] přirozeně motivovat ke čtení.
Student může matematiku zbožňovat a nakonec ji nenávidět nebo milovat v závislosti na učiteli, kterého dostane. Jiný se možná nikdy nestane zručným spisovatelem, pro kterého je vášnivý, protože čelí profesorovi, který negativně kritizuje jeho spisy. Vliv profesorů sebeúcta jejich studentů.
Učitel může generovat změny u svých studentů
Stejně jako volba pozitivního nebo negativního posílení ovlivňuje chování dětí doma, totéž se děje ve třídě. Pokud učitel svým žákům nevěří, tak jim to předává. Pokud je nedokáže motivovat, je jasné, že se situace sama od sebe nezlepší. Pak je stěžování zbytečné. Protože pedagog má moc, kterou nechce používat nebo ji nezná.
To vše lze konstatovat na základě osobní zkušenosti toho, kdo tento článek píše. Byla nejen studentkou (na kterou mnoho učitelů zapomíná), ale i stážistkou jako středoškolská učitelka. Na vlastní oči viděl, jak učitel stáže cítí nepřátelství, a na vlastní uši slyšel o studentovi tato slova: S tím chlapem se nedá nic dělat, neotvírej knihu.
Ten učitel před sebou viděl jen vzpurné teenagery někteří lepší než jiní, ale velká většina jako nedbalé a děti. Tato vize se neshodovala s vizí jeho stážisty, který je ještě neznal pozoroval, kolik z nich se cítí nejistých, demotivovaných a bez sebeúcty a dokázal odhadnout, kdo z nich měl rodinné problémy, aniž by se musel ptát.
Je zvláštní, že když na dva měsíce převzal otěže třídy, ten student, který neotevřel knihu, tak učinil. Nikdy nebyl ignorován, natož s pohrdáním. Dokonce mu nebylo přikázáno dělat činnosti, které dělat nechtěl a něco se prostě změnilo.
Způsob vedení třídy, předávaná vášeň, kvůli které studenti dokonce chtěli jít ven a mluvit na veřejnosti, vedly studenta k tomu, aby s potěšením pozoroval, jak jeho spolužáci pracují. I on tedy z vlastní spontánní iniciativy otevřel knihu a zápisník a provedl požadované cvičení: napsal text.
Učitel zalapal po dechu. Své stážistovi řekla, že dokázala nemožné. Myslela však jen na onoho studenta a jeho esej, díky němuž mohla téměř s naprostou jistotou zjistit, co si už představovala: žil v dysfunkční rodina . Bohužel nemohl pokračovat, protože stáž skončila. Zkušenosti jí však posloužily dobře uvědomit si důležitost učitele při vytváření změny v postoji žáka.
Říká průměrný profesor. Dobrý profesor vysvětluje. Nadřízený profesor ukazuje. Velký profesor inspiruje.
-William A. Ward-
Komentář lektora byl, že umožnit žákům jít k tabuli a prezentovat některá cvičení ve skupinách je pozitivní, ale z dlouhodobého hlediska to z programu ubralo mnoho času. Nabízí se však otázka: co je důležitější? Má se žák učit zábavou, vyjadřováním se před spolužáky a výchovnou činností, nebo má toto vše potlačovat jen proto, aby dal více času programu, z něhož si osvojí jen malou část?
Ve třídě je potřeba změna. I když existují školy, které praktikují Montessori metoda nebo jiné, jako je škola Sadako v Barceloně, kde nejsou žádné samostatné lavice, podporuje se kolaborativní učení a emocionální, sociální a filozofická výchova, většina škol je stále založena na tradičním modelu. Model, který nefunguje pro každého. Program, i když je důležitý, není všechno.
