Došlo k útoku. Matka chytne syna za ruku. Vydechne tedy naposledy v náručí osoby, která ho viděla narodit. I dnes se dítě odloučí od své rodiny a neví, kdy je znovu uvidí. Je nucen říci
Drama uprchlíků hovoří o bolesti tisíců lidí. Lidské bytosti, které sní, touží po stejných cílech jako my. Děti, které se už kvůli utrpení neumí smát.
Kdo jsou uprchlíci?
Lze je zavolat nucených přistěhovalců vzhledem k tomu, že ve své zemi původu jsou pronásledováni z rasových nebo ideologických důvodů. Ale také proto, že jim jejich země nenabízí záruky stability či bezpečí nutné pro důstojný život.
Uprchlíci nepřicházejí krást naši práci. Nepřicházejí z rozmaru. nejsou teroristé .
nikdo neposadí své děti na loď
pokud voda není bezpečnější než země.
Nikdo si nejde spálit dlaně
pod vlaky
pod vagóny.
Nikdo netráví dny a noci v břiše náklaďáku
krmení novinami
leda ujeté míle
neznamenají víc než obyčejnou cestu.
-Výňatek z Domov ve Warsan Shire –
Jaké psychologické důsledky má být uprchlíkem?
Žít jako uprchlík je život v zemi nikoho. Neschopnost rozvinout normální život na místě, o kterém jste si mysleli, že je vaším domovem, a zároveň střetnutí se s pevným odporem mnoha možných zemí azylu vytváří přemrštěné úrovně úzkosti nebo deprese… a zároveň vyvolává pocity pomsty.
K tomu všemu je třeba připočítat neustálé bombardování. Takto je nastolen stav hyperbdělosti stres chronický který často působí jako rozbuška u poruch většího charakteru a závažnosti jako je schizofrenie nebo posttraumatická stresová porucha.
Není se tedy čemu divit sociálně a psychicky labilní člověk se dopouští jednání, která jsou na hony vzdálená zákonu nebo etice nebo kdo spoléhá na skupinu, která říká, že zaručí bezpečí, spásu a spravedlnost pro své otroky. Kdo by nehledal spojence, když všechno selže?
Přesto jsme překvapeni. Jak snadné je vidět smítko v oku druhého, jak těžké je vidět prkno ve svém vlastním! Nejnovější zprávy ukazují růst krajně pravicových politických hnutí zejména v Evropě. bezpečnost ?
Jaká je naše role v uprchlickém dramatu?
Když malá možnost překonat pekelnou námořní plavbu na palubě trupu pouští nebo po letech pouti v rukou mafie je atraktivnější než pobyt na vlastním území... žádná překážka, žádná hranice, žádný výnos, žádný policista, žádný ostnatý drát a dokonce ani samotné Středozemní moře by nestačilo k zastavení rodiny v hledání lepšího života, důstojného života.
Pohled jinam problém nevyřeší. Ani financování konfliktu to nevyřeší. Nemáme zdroje, abychom je uvítali, ale máme je na to, abychom poskytli zbraně? Tento dvojí metr se týká nás všech.
Proč? Protože jde o cestu tam a zpět: čím dále bumerang hodíme, tím silnější bude rána při jeho návratu. Evropská unie. Nebo drama přijmeme a potvrdíme, ale nikdy nedovolíme, aby zasáhlo naši společnost.
Přispěním pouze jedné z těchto proměnných vytváříme časovanou bombu. Co byste dělali, kdyby vám zničili dům, unesli vaše dítě nebo bombardovali vaši rodinu? Co byste dělali, kdybyste o všechno přišli a neměli nejmenší šanci svou situaci zlepšit? Co byste dělali, kdybyste se cítili přemoženi impotenci a pocitem, že vše se děje se spoluúčastí těch, kteří se tomu mohli vyhnout?
Odpověď je jednoduchá. Je to bod, kdy život začíná ztrácet smysl: člověk se zničí, hledá pomstu nebo spásu. Právě v tomto bodě je náš zásah zásadní.
Bylo prokázáno, že většinu útoků nespáchali zlí Syřané, kteří nás přišli všechny zabít, ale původní evropští obyvatelé. Druhá generace, která se necítila vítána svou adoptivní zemí. Dvojnásobně odmítl za to, že nebyli zákonem uznáni jako Francouzi nebo Němci, ale dokonce ani Syřané nebo Iráčané. Nebýt ničím jiným než přáteli s těmi, kteří se zajímají pouze o jejich použití jako zbraně.
Právě zde v této zemi nikoho charakterizované nedostatkem identity a příslušnosti k referenční skupině se rodí „pro každého, kdo se může zachránit“.
Všichni jsme stejní...a někdy na to zapomínáme
Zdá se, že jsme na to zapomněli. Mezi 19. a 20. stoletím více než deset milionů Italů překročilo hranice a čelilo oceánu a hledalo azyl ve státech západního světa. Mnoho z nich se nikdy nevrátilo.
Jak napsal Neruda: Láska je tak krátká a zapomnění tak dlouhé.
Ale ještě úžasnější údaje se týkají současnosti. Naši mladí odcházejí. V Evropě, Číně, Francii, Irsku... odcházejí hledat lepší budoucnost. Fenomén, který by se mohl přenést na ně, na vás a na kohokoli z nás.
Je na nás, abychom pozdvihli hlas ve prospěch těch, kteří ve svých slzách dusili své vlastní. Ve prospěch 10 000 děti zmizeli v evropských zemích, čímž uhasili naděje jejich rodin, že je jednoho dne znovu uvidí. A všech těch, kteří prodávají svá těla v uprchlických táborech výměnou za život.
UNICEF v roce 2015 rozpoznal téměř 1500 závažných případů násilí na nezletilých včetně vražd, mrzačení, náboru a únosů. Z toho je 400 případů mrtvých dětí a téměř 500 zmrzačených dětí. A od těchto údajů již uplynuly dva roky. Jsou to také teroristé? Dejte nám výhodu pochybnosti.
Nejjednodušší cvičení, jak pomoci, je otevřít svou mysl a srdce těm, kteří jsou jako my.
