I když často musíte čelit bitvám láska není válka . I přes nedorozumění nesmíme toho druhého vnímat jako nepřítele. Tím druhým můžeme být my sami, když si vyčítáme, že jsme udělali závažnou chybu, ale může to být také člověk, se kterým sdílíme postel, který nám postupně ubírá veškerý prostor, nutí nás spát v koutě a krade přikrývky, kterými se snažíme chránit před chladem.
Chladný argument, který se zrodil ze spoluúčasti vytvořené sdílením snů a nadějí. Ale také noční můry, utrpení a chyby. Protože bez sdílení nemůže existovat spoluúčast. Spoluúčast, která připouští bitvy, ale ne války.
„I když často musíme čelit bitvám láska není válka . I přes nedorozumění nesmíme toho druhého vnímat jako nepřítele.
Láska není válka: cesta k empatii
V milostných bitvách jsou povoleny pouze určité zbraně. Místo toho je neustálé lechtání a laskání je lepší nevytahovat z pochvy nevraživost . Jsou to bitvy, ve kterých odpouštíte a zapomínáte. Mazá se, aby mohl psát nové příběhy. A pokud to nestačí, přichází do hry rozum a je si vědom toho, že jde o dvousečný meč, který téměř nikdy není nejlepší. V lásce je skutečným vítězstvím vyhnout se zranění toho druhého. A tak po dosažení posledního tahu logika tiše ustupuje.
Umět se na druhého spolehnout je důležité, i když máme mnohokrát dojem, že nám nerozumí a cítíme se jako oběti jakési Babylonská věž . To se neděje jen u našeho partnera, ale také u našich rodičů, přátel nebo dětí. Jak se snažíme být empatický nelze se na všem shodnout.
Ostatní to neumí, ale my to taky neumíme. I když se někdy snažíme tak moc, že věříme, že jsme uspěli. Vynaložit velké úsilí nezajistí dobrý výsledek. Myslet si, že jste uspěli, je fata morgána srovnatelná s viděním vody tryskající skrz pouštní duny.
Když se nám nedaří nebo spíše když se nám to nedaří na 100% (nebo se to úplně nedaří partnerovi), není třeba se obviňovat. Přijaté odhodlání ovlivňuje výsledek, umožňuje nám jasně vidět všechny příležitosti, umožňuje nám pochopit hodnotu poctivosti, ale málokdy nás vede k požadovanému výsledku.
Ale kolik bitev (u kterých hrozí, že se změní ve skutečné války) vzniká z přesvědčení, že ostatní se nesnaží nám porozumět? Máme tendenci zapomínat na všechny časy, kdy nám dokonale rozuměli. Někdy je to přesně to červené pero, které používáme k označení chyby podepsat naše odsouzení. A takto se cihla po cihle zvedá překážka, která se stane
Být nepochopený
-H.F. Amiel-
Válečné rány jsou hluboké a často smrtelné
Pokusit se obnovit lásku po vyhlášení války je obtížný úkol. Druhý se promění v našeho nepřítele, kterého musíme ovládat a porazit. V tomto bodě mnozí věří, že k nápravě stačí složit zbraně, ale není tomu tak.
Už asi nebude co dělat. Dříve byla půda úrodná, nyní vyprahlá a zranitelná. Všechno je nevyhnutelně jiné, protože nikdo by si dál nehrál s někým, kdo na něj nastražil past; nikdo nechce člověka, který by mu připomínal to nejhorší.
Nakonec tohle přerušení je to prostě důsledek výstřelu naslepo poté, co jsem hrozil zbraní nabitou záští.
Protože když jeden pár je vyhlášena válka, láska se zlomí, opotřebuje a promění se v ostrou, rozžhavenou kulku, která nás dokáže roztrhat na kusy. Z tohoto důvodu se musíme snažit nestřílet jako první a nepromarnit vyhlášení války. Pak se budeme moci svobodně rozhodnout, zda budeme pokračovat konstruktivním způsobem
