Příliš často skrýváme své utrpení, abychom ho skryli před zraky ostatních.
I když je život zkušenost, která nás uvnitř ničí, i když je to bezpochyby jedna z nejnáročnějších výzev, kterým musíme čelit, také předpokládá příležitost uvědomit si, přeformulovat způsob, jakým interpretujeme svět, a po určité době se znovu vybudovat. Jde o to: jak na to?
Pokud nemůžeme
-Viktor Frankl-
Tíha utrpení
Nikdo není zachráněn před utrpením tento podivný nájemník, který občas vtrhne do našich životů bez varování nebo pozvání. A i když se mu většinou snažíme uniknout nebo ho zavřít do nejtemnějších sklepů, abychom skryli jeho přítomnost, nebrání to tomu, aby na nás stále působila... a ta temná stránka, kterou se snažíme pohřbít, nás ovlivňuje. Vliv, který nyní vidíme méně, protože tma nám brání jej identifikovat nebo předvídat jeho pohyby.
Čím déle bude utrpení žít v temnotě, tím větší moc nad námi bude mít.
Někteří budou své negativní pocity maskovat falešnými úsměvy, jiní se budou neustále zaměstnávat, aby neměli volnou minutu na přemýšlení, další si budou lhát, aby zapomněli na své nepohodlí. A mezi těmito lidmi jsme i my, kteří se takto chováme občas nebo pořád.
Problém je v tom bez ohledu na to, kolik překážek se snažíme umístit, utrpení se dříve nebo později objeví ničí nás. Ať už jde o fyzickou nebo emocionální bolest.
Ať už chcete nebo ne utrpení je součástí našeho života. Nebezpečí přichází, když se stává příliš těžkým a nabývá tolika podob, že v průběhu času pokračuje a stát se životním stylem tím, že vše kolem nás zašpiníte tmavě šedou téměř černou barvou.
L Většina utrpení, které zažíváme, se vyvinula z bolestivé zkušenosti například ztráta něčeho nebo někoho, koho milujeme. Když tuto ztrátu nepřijmeme, když se jí postavíme a trváme na tom, že věci jsou jinak, aniž bychom to věděli, necháváme prostor pro utrpení; utrpení, které je zároveň bolestí a útočištěm, když venku začne pršet a voda nás naplní smutkem.
Příkladem může být smrt milovaného člověka, konec vztahu, zklamání způsobené přítelem nebo výpověď ztráty, které nás bolí a které nás dlouhodobě bodají jako dýka, která probodává srdce. Rány, které pokud nejsou ošetřeny, nikdy nepřestanou krvácet, dokud z nás neudělají rozbité kusy, které je těžké dát dohromady.
Úsvit odolnosti
I když je pravda, že u některých lidí se vyvinou poruchy nebo potíže s ohledem na základní příčinu utrpení, ve většině případů tomu tak není. Některé jsou dokonce schopný se po těchto traumatických zážitcích stát silnějšími. Zkušenosti, které způsobují bolest, ale také nám pomáhají růst a přinášejí určitým způsobem výhody.
Uvádí to studie provedená Wortmanem a Silverem jsou lidé, kteří odolávají životním útokům s nečekanou silou . Důvod
To nás vede k tomu, abychom si to mysleli jsme silnější, než si myslíme že i když nás naše síla opustí, je tu malý paprsek světla, který nás ozařuje a nutí nás posbírat naše rozbité kousky a dát se zase dohromady. Je to úsvit odolnosti, přesný okamžik, ve kterém smutek a tíha utrpení ustupují léčivé síle naší síly odolávat a pomáhat nám srovnat se.
Navzdory
-Helen Keller-
Nejde o to ignorovat to, co cítíme, ale přijmout to jako životní lekci a pozorovat to s otevřenýma očima
Odolnost je jednou z nejlepších dovedností, které máme a kterou bychom se měli všichni učit i ve škole. Naučte se léčit naše rány, zacházejte s nimi s láskou a vytěžte z nich velkou lekci. Ale jak to udělat?
Sbíráme naše rozbité kousky, abychom se dali zase dohromady
Jak jsme viděli znovu vzkvétat po bouři bolesti je možné, ale není snadné. Jde o komplexní a dynamický proces, který, jak naznačuje psychiatr
- Sebevědomí a schopnost čelit nepřízni osudu.
- Přijměte naše emoce a pocity.
- Mít významný životní cíl.
- Věřte, že se můžete poučit nejen z pozitivních zkušeností, ale i z těch negativních.
- Užijte si sociální podporu.
Jak nám připomínají Calhoun a Tedeschi, dva z autorů, kteří se nejvíce věnovali posttraumatickému růstu, utrpení a bolesti v nás generují
Čelit bolestivým zážitkům nás děsí, ale útěk před nimi je jistý způsob, jak je prodloužit a přimět je, aby se nebezpečným způsobem změnily. Skutečná odvaha pokračuje navzdory strachu i když se tělo chvěje a uvnitř se láme.
Potřebujeme čas, abychom vstřebali to, co se nám stalo, a abychom se postavili svému utrpení tváří v tvář. V této samotě přichází pauza, která nám umožňuje porozumět utrpení kupředu po velkých či malých krocích. Proč
