Každý z nás vede svou vlastní vnitřní bitvu, někteří dokonce třetí světovou válku. Bitva, jejíž nejdůležitější detaily ne vždy známe, protože jsou zaznamenány pouze v myslích těch, kteří bojují . Na druhou stranu člověk s dobrými či špatnými úmysly málokdy ví, jak nebezpečný může být sobě i ostatním.
Tato nevědomost je častá z důvodu, který nesouvisí se záměrem: náš mysl je jako lokomotiva, která nepřetržitě vytváří myšlenky frenetickým a závratným způsobem . Nad vším přemítá, vytváří si hypotézy o svém okolí, vytváří si domněnky, vytváří nové nápady a koncepty, přemýšlí a přemýšlí, předvídá nejhorší a vynáší soudy o druhých a jasně i o nás samých.
Toto neustálé bušení nás mučí, zraňuje a zanechává v nás spoustu duševního odpadu jako vzpomínku. Učenci říkají, že máme více než 60 000 myšlenek denně. Odhaduje se, že mnohé z těchto myšlenek (asi 80 %) u většiny lidí jsou negativní toxické dysfunkční .
Většinu času jednáme automaticky. Jsme nesmírně ovlivněni našimi přesvědčeními, které se utvořily v dětství a zakořenily se prostřednictvím zkušeností. Některá z těchto přesvědčení jsou v našem podvědomí az nich vznikají naše nejbezprostřednější myšlenky a úsudky .
Mysl a její podvody
Jsou-li některá z těchto přesvědčení nesprávná nebo nezdravá, bude také mnoho našich myšlenek a úsudků. Neustále soudíme sami sebe a ostatní. Důsledkem toho všeho je zjevně utrpení. Naše mysl formuluje rozsudky jako forma ochrany přežití to však neznamená, že tyto rozsudky vždy slouží účelu, pro který byly formulovány.
Myslíme si, že ten druhý má stejný úhel pohledu jako my a částečně proto tak trpíme. Každý však vidí život jinými brýlemi a to, co má pro nás určitý význam, bude mít pravděpodobně jiný pro ostatní . A ve jménu této lži, že by všichni měli mít stejný úhel pohledu (samozřejmě ten náš), si dovolujeme soudit jeden druhého. Soudíme také sami sebe, zapomínáme na chybu, kterou děláme při posuzování minulosti od budoucnosti, vědomi si důsledků jednání, které v té době nebylo jisté, pouze pravděpodobné, stejně jako mnohé jiné.
V každém případě to nejsou ostatní, kvůli kterým se cítíme špatně. Ve skutečnosti jsou očekávání které máme na druhých, aby nás trápili . Očekáváme, že ostatní budou takoví, jací si přejeme, a nejsme schopni je přijmout takové, jací skutečně jsou. To je začátek a zároveň konec bitvy.
Paradoxně, když přestaneme soudit a drtit druhé, přestaneme soudit a drtit i sami sebe, protože způsob, jakým soudíme, se obvykle týká i nás samotných.
Přijetí a láska vše léčí
Když přijmeme svou podstatu ve všech jejích nuancích, začneme s něhou pohlížet na nuance druhých. Když věříme, že se někdo nechystá zaútočit hluboko uvnitř, může být uprostřed své vlastní vnitřní bitvy. Dělá to nevědomky svými emocionálními zraněními a svými strategiemi přežití, které se naučil v dětství, když hledal lásku a přijetí. Někdy ve skutečnosti často je minulost která nutí člověka jednat tak, jak jedná .
Kvůli tomuhle když věříme, že na nás někdo útočí, snažíme se mít na paměti, že to možná nedělá vědomě je to stín, který si představujeme nebo který ostatní projektují bez záměru, alespoň bez záměru negativního.
Láska roste, když ubývá soudnosti.
Musíme přijmout fakt, že ne každý se chová tak, jak bychom chtěli, nebo že se o nás nestarají tak, jak bychom chtěli my, ale jinak. Jsme tu především proto, abychom milovali, ne soudili, cítili a ne uvažovali. Pokud někdo nakreslí kruh, aby nás vyloučil, uděláme větší kruh, abychom ho zahrnuli .
Pamatujme na to, že láska roste, když se úsudek stává pružným, soucitným a méně rigidním. Láska dává štěstí, ale soud přináší utrpení. Není nutné otěhotnět Láska jako něco, co lze dát nebo odebrat jako posilu nebo trest: je třeba to chápat bezpodmínečně .
Oběti nebo odpovědnost za vlastní bitvy?
Pokud přestaneme soudit a začneme se dívat srdcem, naše utrpení začne mizet. Buď se rozhodneme být obětí, nebo být odpovědní . Oběť se ospravedlňuje, obviňuje, stěžuje si a vzdává se. Odpovědný člověk naopak akceptuje fakt, že to, co v životě má, nezávisí na vnějších okolnostech, ale je výsledkem toho, co si sám vytvořil a on sám je jediný, kdo může změnit realitu.
Život nám umožní prožít zkušenosti, abychom otevřeli oči, ale je na nás, abychom se stali obětí nebo odpovědnými . Kdo se nepoučí z vlastní historie, je odsouzen k tomu, aby stále dokola opakoval stejné chyby. Budou to zkušenosti odlišné ve formě, ale stejné v podstatě.
