Není pochyb o tom, že žít naplno a plnit svá přání na cestě za domnělým štěstím není snadný úkol. Ve skutečnosti je to cesta, jejíž výsledek je absolutně nejistý a během kterého někdy se sami stáváme největším nepřítelem.
Mohou existovat nepříznivé vnější podmínky: ekonomické, profesní, bytové atd. Na druhou stranu některé osobní podmínky mohou působit jako překážka, např. prodělaná nemoc, ztráta blízkého člověka nebo frustrace z očekávání, na která v danou chvíli již není schopen reagovat.
To vše, aniž bychom zapomínali, že vždy existuje více či méně evidentní konkurence s ostatními lidmi, kteří jsou ochotni bojovat za dosažení stejných cílů. Jistě udělají vše pro to, aby nám do kol dali paprsky . Ale mohli bychom si ze sebe udělat největšího nepřítele…
Lidé, kteří mají všechno, ale jsou nešťastní
Někteří šťastlivci, kteří žijí v příznivém prostředí a zjevně musí překonat málo potíží, aby dostali to, co chtějí cítí se nešťastní . Pokud ale nejsou žádné překážky, jde vše hladce a jejich život je pohodlný a z kopce Co způsobuje toto neštěstí? Co je příčinou této neustálé nespokojenosti?
Mnohokrát se jedná o bariéry neviditelné pro ostatní, které vytváří a ztužuje člověk. I my se můžeme stát svým vlastním nejhorším nepřítelem, pokud se špatně odsuzujeme a stavíme si mentální limity nebo posilujeme negativní postoje k cílům, kterých jsme si dali za cíl. Jakýsi samoúčelný balast, za který budeme platit následky. A to v každé oblasti života.
Často se to děje proto Sebeláska neboli láska k sobě samým se vytrácí. L' sebeúcta se zhroutí pod údery této podivné psychologické hry, která nemá nic společného se sobectvím. Neznamená to myslet si: jsem nadřazený všem a všemu naopak: zasloužím si stejné zacházení a stejné pochopení, jaké dávám ostatním.
Je důležité objektivně se posuzovat
Mít rád sám sebe znamená uznat svou hodnotu a považovat se za stejně důležitého jako ostatní. Pro mnoho lidí to není jednoduché, protože nevědí, jak sami sebe objektivně posoudit.
Často máme tendenci zveličovat ctnosti druhých odpouštět jim jakékoli vady nebo ospravedlňovat jejich špatné chování. Naopak se k sobě stáváme strašně nespravedliví, nároční až krutí. Pokud se v tomto způsobu myšlení poznáváte, dobře vězte, že jste svými nejhoršími nepřáteli!
Toto chování může vyvolat hlubokou hořkost, která vede k depresi a neurotickému chování. Musíme se naučit hodnotit sami sebe objektivně i jinak porovnat sami sebe ostatním. Jen tak odstraníme z mysli našeho nejhoršího nepřítele.
Být naším největším nepřítelem může být výsledkem vzdělání
Obecně tento způsob bytí a cítění je výsledkem výchovy a zvláštního zrání . Dítě je od přírody sebestředné. Nemá ještě sociální svědomí a myslí si, že všechno kolem něj patří jemu a týká se ho.
Tato myšlenka je podpořena skutečností, že je obvykle kladen na středem pozornosti : od rodičů, prarodičů, starších bratranců a sestřenic… Později prostřednictvím vzdělávání a kontaktu s jinými dětmi zjišťuje, že je kolem něj mnoho dalších lidí. Zjišťuje, že i tito ostatní jednotlivci si zaslouží respekt a úctu.
Pokud však tato rovnováha chybí s největší pravděpodobností jako dospělý nebude schopen objektivně soudit sebe a ostatní . Ve srovnání s přáteli a kolegy bude rušit své vlastní zásluhy a vlastnosti, aby je nerespektoval a veden přílišnou, velmi rigidní pokorou a pravděpodobně upřednostňovanou morálním a náboženským přesvědčením.
Nebo v opačném případě vyhnout se výčitkám a pocit viny bude ostatní posuzovat negativně, ale bude upřednostňovat vnitřní postoj, který není nikdy upřímně spokojen.
Jak přestat být naším největším nepřítelem
Prvním krokem k poražení našeho nejhoršího nepřítele je uvědomit si problém. Musíme sledovat naše každodenní chování a dynamiku našich myšlenek . Zjistíme tak, že se několikrát denně připravujeme o drobná zadostiučinění tím, že se mylně domníváme, že nám nepatří ani si je nezasloužíme.
Začněme odtud uznání našich schopností a malé výsledky dosahované každý den díky našemu úsilí. Možná, aniž bychom si to jednoho dne uvědomovali, budeme schopni toto uspokojení nasměrovat tak, že ho přeměníme na motivaci, která nám zatím chybí, ale která nám umožní dosáhnout toho, po čem toužíme (a zasloužíme si to).
