Hannah Arendtová byla německá filozofka židovského původu. Svá studia začala u slavného německého filozofa Martina Heideggera, ale s nástupem nacistického režimu k moci byla nucena uprchnout z Německa a usadit se ve Spojených státech.
Hannah Arendt vyvinula politickou filozofii zaměřenou na současné problémy, jako je totalita a násilí.
Mezi jeho díly vynikají především ty, v nichž odkazuje k procesům, které vedou lidi k páchání krutých činů za totalitních režimů. Mezi jeho výroky si pamatujeme ten, podle kterého členové nacistické strany byli normální lidé, kteří za určitých podmínek provedli neodpustitelné činy (činnosti, kterých by se mimo výše uvedené podmínky nikdy nedopustili a ve kterých by se nepoznali).
Po tomto prohlášení se mu dostalo četné kritiky, protože odhalil nepohodlnou pravdu: mnozí z lidí, kteří mučili, týrali a zabíjeli, nebyli špatní lidé, ale byli nějak řízeni okolnostmi. Kvůli tomu také o některé přišel příteli ale vždy hájil to, v co věřil.
Přestože se nám jeho výroky mohou zdát zastaralé, ve skutečnosti jsou velmi aktuální. V kolektivní představivosti existuje přesvědčení, že teroristé jsou blázni . Na základě teorií Hannah Arendtové můžeme potvrdit, že více než jejich psychické zdraví existují další faktory, které vedou tyto lidi k tomu, aby si zvolili cestu násilí v rámci organizace.
Tři lidské podmínky teorie Hannah Arendtové
Teorie Hannah Arendtové zahrnuje tři základní podmínky lidského života . Jsou to: život, světskost a pluralita. Každá z těchto podmínek odpovídá činnosti: produkce, práce a jednání. Tímto způsobem je lidská podmínka produkování život, práce je světskost a jednání je pluralita. Rozvoj těchto tří aktivit odpovídá tzv. vita activa.
Produkce je činnost, která odpovídá biologickým procesům lidského těla. spát činnosti nezbytné k životu, které však netrvají. Dojdou ve chvíli, kdy jsou vyrobeny nebo spotřebovány. Tyto potřeby jsou životně důležité pro přežití a my se bez nich neobejdeme, takže není prostor pro svobodu.
Druhou činností vita activa je práce. Je to činnost, která vytváří díla a výsledky a která zahrnuje konstrukci, řemeslo, umění a obecně umělosti, která se vztahuje k činnostem, jako je výroba nástrojů nebo předmětů použití, jakož i uměleckých děl. Takto .
Prostřednictvím práce se vytváří nezávislý svět předmětů, počínaje přírodou. Tato činnost vytváří umělý svět jako je dům. Od výroby se liší tím, že získané předměty mají dlouhou životnost, výsledkem práce je něco produktivního a vyrobeného k použití, aby se nespotřebovalo.
S realizací poslední podmínky, akce, se jednotlivci konstruují tím, že se odlišují od ostatních. Tato činnost umožňuje zdání plurality, která nám umožňuje vnímat naše odlišnosti ve srovnání s ostatními. Pouze jednáním se rodí jednotlivci a skrze něj se soukromá sféra stává veřejnou jak je sdíleno s ostatními. Tím, že lidé jednají a mluví, ukazují, jací jsou.
Oblasti působení
Tyto činnosti jsou vykonávány každá ve svém vlastním prostoru: soukromá sféra (výroba), sociální sféra (pracovní) a veřejná sféra (herectví).
Rozlišení mezi veřejnou a soukromou sférou vychází z tradice řecké polis. Soukromá sféra je ztotožňována s domovem, v rámci ní nelze mluvit svoboda ani o rovnosti, ale o společenství životně důležitých potřeb. V této sféře probíhá výroba. Soukromá sféra je přirozený prostor proti umělosti veřejného prostoru.
Veřejná sféra je prostorem jednání a diskurzu, kterým se ukazujeme druhým a potvrzujeme svou existenci.
Tento rozdíl však mizí se vznikem další sféry, sociální. Tato dimenze je produktem přítomnosti směnných tržních vztahů v kapitalistické ekonomice. Kapitalistický socioekonomický systém představuje vstup ekonomiky do veřejného prostoru definované veřejnými zájmy, díky nimž soukromé zájmy nabývají veřejného významu.
Ztráta hlasu: důsledky
Problém, který se vpádem ekonomiky do veřejného prostoru vzniká, je ten, že soukromá sféra, která je nezbytná, protože nabízí ochranu, nahrazuje tu veřejnou. V důsledku toho soukromé zájmy a vazby přírodní lidé okupují veřejné místo. Veřejný prostor a jednání občanů se tak stávají nesourodými.
Vítězství jednotlivce lhostejného k veřejnému životu zaměřeného pouze na své soukromé zájmy a na bezpečnost svých blízkých za každou cenu tvoří jeden ze základů totality. Tento jedinec je opakem občana, který se aktivně zapojuje do světa a veřejného prostoru.
Na druhé straně soukromník je izolovaným subjektem ve svém zájmu o pohodlí a spotřebu . Tento jedinec má vlastnosti, které ho vedou k upadnutí do sociálního a politického konformismu. Totalita však nejenže ukončuje veřejný život, ale ničí i soukromý život a nechává jednotlivce v naprosté samotě.
