I dnes jsem se probudil a... smutek mi přišel popřát dobré ráno .
Však smutek . JÁ JÁ jsem ten, kdo to podporuje .
A Nenechám se zmocnit smutku. Nebudu dělat, co mi můj říká úzkost protože žije díky mně tak
Je mi smutno a to jsem taky já
Nejsou to a priori vyhrané hry. Jsou šachovnicí, kde koexistují černé a bílé figurky. Dočasné pocity, které občas v sobě chovám, jako by vedly mé kroky a diktovaly vše, co dělám; identita vždy převládá. Je zvláštní, že přesně tyto pocity smutku mě něčemu učí. Shromažďuji se ve své samotě s mrazivým a ohlušujícím tichem. Poslouchám sám sebe. Někdy se tak potřebuji cítit, abych pochopil
Nebudu dělat žádná rozhodnutí ve jménu smutku, ale nechám si lekce tohoto pocitu, až se budu cítit statečně. Smutek mě naučil tolika věcem a jsou tak důležité, že to nechci odstranit ani nechat zmizet.
Chci, aby to ve mně povstalo. Zatímco žiji, chci to hostit jako pocit sám o sobě. Nechci to předstírat a znásilnit. Nechci převraty pro své lidi pocity . Všechny jsou platné, protože se ze mě rodí a živí se mnou. Jsem pro ně důležitý, jsem protagonistou jejich existence a díky nim existuji.
Pozoruji, co se děje a co z nich vyklíčí z tohoto smutku... Jestli vstanu nebo upadnu. Nakonec se už nevidím jako obyčejný člověk. Je to okamžik největšího spojení s mým nitrem.
Když tam zažívám smutek jako něco přirozeného tvořivost vytéká z mých kapes, mých bot, mých pohledů, mých vzdechů. Čím větší bolest, tím větší jsem, protože poprvé mě podporují pocity a ne očekávání.
Smutek mi nezabrání bojovat za své hodnoty
Moje přesvědčení jsou mým kompasem. Zbytek je jen tvar, který nacházím během krajiny. Cestou potkám lidi, kteří si budou plést laskavost s naivitou, upřímnost s drzostí a smutek se slabostí. Nic z toho mi nezabrání v dosažení mých cílů, které jsou zase odrazem mých vlastních hodnoty .
Cítím se dobře a jsem šťastný; ale v nejšťastnějších chvílích svého života musím mít vždy motiv smutku, tomu se nevyhnu.
-Fedor Dostojevski-
Každý den udělám krok vpřed, abych je dosáhl. Některé dny mi můj smutek téměř zabrání dotknout se nohama země. Ostatní mi budou připadat jako jeden procházka světlo. Někdy až příliš rychlá a nespoutaná jízda.
Jednoho dne jsem to však pochopil někdy v té nejčistší radosti příchod určitého smutku umocňuje život zapouští kořeny, které mi dávají impuls je zalévat, starat se o ně a nechat je růst. A odtud vznikají ty nejkrásnější zahrady k pěstování.
