Určitě už vám téměř všem alespoň jednou bylo řečeno, že není dobré myslet jen na sebe. Morálka, náboženství a hodnoty přenášené v rodině to říkají. Přesto jako ve všech dogmatech je mezi řádky ukryto poselství. Říká nám, že lidské bytosti jsou od přírody sobecké a že abychom byli ctnostní, musíme proti této tendenci bojovat.
S rozvojem neurovědy jsme však zjistili, že věci jsou jiné. To vše má méně společného s ctností než s potřebou lidské bytosti přežít. Schopnost dívat se za sebe je známkou vývoje naší inteligence . A jako by to nestačilo, ukázalo se také, že altruismus zvyšuje hladinu serotoninu a tím i pocit štěstí.
Jediným přijatelným sobectvím je touha, aby se každý cítil dobře, aby se cítil lépe.
-Jacinto Benavente-
Matthieu Ricard, syn Jean-Françoise Revela, slavného francouzského filozofa, také podporuje platnost těchto zásad . Ricard je vysoce uznávaný molekulární biolog, který se v určité fázi svého života rozhodl stát se a buddhistický mnich . Podílel se na prestižním výzkumu mozku prováděném ve Spojených státech. Pak se rozhodl odjet do Nepálu, přijal tamní životní styl a zůstal tam žít.
Myšlení jen na sebe nás ničí
Matthieu Ricard je o tom přesvědčen sobectví je především zdrojem neštěstí. Soustředění na ego nás vede k paranoidní pozici . Aniž bychom si to uvědomovali, trávíme celý čas přemýšlením o tom, jak musíme toto ego uchovat, jak ho vyzdvihnout nebo jak ho přimět převládnout nad ostatními.
Myslet jen na sebe vás naplňuje strachem. Milovat znamená přerušit pouto s tímto egem a dovolit mu, aby se rozpustilo ve prospěch jiných pout . Egocentrismus nás naopak vede ke stavění zdí. Staví nás to do defenzívy. Z tohoto důvodu se vždy cítíme ohroženi a v určitém smyslu také sami.
Trávíme-li veškerý čas přemýšlením o svých problémech, výrazně tím omezujeme i naše vnímání světa. Tento zvyk pochází z našich potíží dívat se na realitu z jiného úhlu pohledu. Už nepřemýšlíme o možnosti překvapit sami sebe. Naše každodenní emoční prožívání se velmi omezuje a snadno ztrácíme citlivost.
Sobectví vede k neštěstí
Podle Matthieua Ricarda je lidská bytost dvoutvárný vlk. První je ten krutého vlka, který myslí jen na sebe. Druhý je ten vlka, který hlídá dobro smečky. Kdo z těch dvou vyhraje? Čím se rozhodneme krmit.
Myslet jen na sebe nás podle buddhistického mnicha vede k lenivosti. Kromě toho musíme vědět, že od netečnosti ke krutosti je jen malý krok. V tomto stavu se objeví pouze myšlenky lhostejnosti nebo nenávist . Začneme nenávidět ostatní jako strategii, jak se povýšit. Přesvědčujeme sami sebe, že ostatní jsou špatní a my dobří. Že ostatní jsou hloupí a my geniální.
Když jsme uvězněni v této dynamice, náš úsměv mizí. Převládající náladou se stává vztek. Jiní už nejsou zdrojem štěstí, ale neštěstí. Všichni nás ruší a otravují; všichni ti, kteří nedělají práci krmení našeho ega. V tomto stavu je snadné upadnout a propadnout se do zášti.
Altruismus je vyšší úroveň
Když vedl být více podporující je metoda používaná ke zvednutí nálady lidí, kteří trpí deprese .
Solidarita má ve skutečnosti opačný účinek než sobectví. Čím jsme altruističtější, tím jsme vůči světu citlivější. Naše mysl a srdce jsou otevřené pro pochopení reality druhých, a to nás činí vnímavějšími a inteligentnějšími. Umožňuje nám také vidět věci z různých úhlů pohledu a to nás obohacuje na emocionální úrovni
Pro Matthieua Ricarda je nejvyšší mírou solidarity soucit. Mnich se odvolává na historické události, aby tuto tezi potvrdil. Ve skutečnosti svět postupuje ke stále propracovanějším formám soucitu . Uznání lidských práv, práv žen a nově i práv zvířat je důkazem tohoto vývoje.
Podle něj tedy již ve světě probíhá velká revoluce, kterou nazývá soucit. V krátkodobém horizontu by to mohlo vytvořit nezbytné podmínky pro ekonomické zlepšení; ve střednědobém horizontu pro
Buddhistický mnich ujišťuje, že si kousek po kousku uvědomíme, že existuje jen jedna cesta, kterou se lidstvo může vydat, aby přežilo: cesta spolupráce.
