Věci nejsou vždy takové, jak se zdají. Lidé, situace a určitá fakta se mohou velmi lišit od předpokladů, které učinili na začátku. To ukazuje, že ne všechny naše úsudky jsou správné a že ne všechny naše předpoklady jsou pravdivé. Mysl má však nenapravitelnou vadu: dospívání k ukvapeným závěrům.
Přijetí těchto chybných odhadů vnímání je aktem odpovědnosti. Musíme však podotknout, že ne veškerá odpovědnost je naše nebo alespoň ne vědomá. Protože skutečným viníkem těchto otřesných interpretací je mozek, který se rozhoduje v režimu autopilota, který se rozhodl řídit spíše předsudky než konkrétní reflexí.
Každý, kdo zasvětí svůj život tak či onak duševnímu zdraví, ví musíme se vyhnout předpojatým nálepkám a rozsvítit světlo porozumění.
Pouze otevřená mysl schopná vidět autenticitu spojit se s empatií vědět, jak zůstat blízko k usnadnění pokroku, který ten druhý potřebuje. Protože nakonec zkušenost ukazuje, že věci nejsou vždy takové, jak se na první pohled zdají, stejně jako není pravda vše, co nám říkají.
To nás zjevně odsuzuje do stavu neustálé nejistoty, ve které nám zbývá jediná možnost: nechat se unést a dovolit se navzájem objevovat. Ve skutečnosti je To je tajemství života: odvážit se překročit hranice a objevit, co se za nimi skrývá přijmout, že existuje tolik možných realit a tolik perspektiv, kolik je hvězd na obloze.
Pokud jsme tak nakloněni soudit druhé, je to proto, že chceme osvobodit své vlastní.
-Oscar Wilde-
Věci nejsou vždy takové, jak se zdají (závodní mysl)
Někdy to, co člověk vnímá, nemá se skutečnou realitou nic společného. Jak je to možné? Proč nás naše smysly klamou? Dochází k tomu, že to, co vnímáme, vše, co je mimo naši mysl, prochází naším kognitivním filtrem. Právě to druhé interpretuje vše, co vidíme a zažíváme, vede každou skutečnost, osobu a okolnost skrze závoj naší zkušenosti, osobnosti a našich individuálních nuancí.
Věci nejsou vždy takové, jak se zdají, a když zjistíme, že nejsou, jsme překvapeni. Každému z nás se to někdy stalo. Například když zjistíme, že se s tím musíme vypořádat případ šikany je velmi snadné pochopit, kdo je oběť a kdo kat. Naše vnímání by však mělo jít dále, protože někdy je agresor sám obětí sociálního a rodinného kontextu toho mikrosvěta, v němž je násilí jedinou formou jazyka.
To, co ve skutečnosti vnímáme, není vždy čistá realita, ale výsledek objektivu, kterým pozorujeme svět téměř každý den. Sklo, ze kterého je vyrobeno, zdaleka není čiré a průhledné, přebírá barvu našich předchozích zkušeností, emocí, předsudků, zájmů a kognitivních zkreslení. Pojďme se na to podívat podrobněji.
Věci nejsou vždy takové, jak se zdají, protože mysl je továrna na domněnky
Naše mysl v sobě zahrnuje rozsáhlý průmyslový mnohoúhelník předpokladů, iracionálních schémat, předpojatých myšlenek a předsudky kterých si nejsme vědomi. Pokud by vás zajímalo, kdo je tam dal, odpověď je jednoduchá: my sami.
Daniel Kaheman slavný psycholog, který přijal Nobelova cena pro ekonomiku v roce 2002 nám to ve svých knihách a dílech připomíná lidé se skládají ze stovek kognitivních vlastností. Jinými slovy subjektivních (a často nesprávných) způsobů, jakými interpretují realitu, od níž se distancují
Dříve nebo později si uvědomíme, že některé věci nejsou takové, jaké se na začátku zdály. A nejsou proto, že bychom využili zcela mimozemské předsudky.
Mozek, který si chce koupit čas a který reaguje předsudky na to, čemu nerozumí
Mozek je často na autopilota a využívá kognitivní slepé uličky. Jsou to situace, které místo povzbuzování k empatii s pohledem druhých nám brání v klidu a zblízka naslouchat, vnímat a vidět, koho máme před sebou; znovu se omezujeme na dělat ukvapené soudy .
Nedáváme si prostor ani čas a nedáváme druhým to, co by nejvíce ocenili: naše porozumění. Znovu mlčíme v této kognitivní slepé uličce, kde si nikdo není vědom svých vlastních předsudků, vlastních nepodložených představ, vlastních dezinterpretací. Někdy nám trvá dny nebo týdny, než si všimneme, že některé věci nejsou vždy takové, jak se zdají.
Předvídání domněnek je zakázáno, je dovoleno otevřít vaši mysl
Pokaždé, když s někým mluvíme o nové nebo obtížné situaci, měli bychom zkusit provést jednoduché vizualizační cvičení. Jeden, ve kterém se v mysli formují dva velmi specifické obrazy. V první si musíme představit vypnutí vypínače (předsudků nebo myšlenek předjímajících nesmyslné interpretace).
Druhý obrázek nás zobrazuje, když otevíráme okno. To velké okno je naší mysli : zářivý, nesmírný a spojený se všemi zázraky, které ho obklopují. Tento obrázek do nás musí vnést pořádnou dávku zvědavosti, perspektiv a pozitivity.
Tímto způsobem budeme mnohem vnímavější k ostatním a budeme tak schopni porozumět jejich nuancím, když jsme již předem vypnuli hlas štítků, domněnek atd. Tento mentální přístup vyžaduje úsilí a nasazení a také nám umožňuje osvobodit se od přílišné tíhy soudů, které nám ani nepomáhají se navzájem pochopit.
