Když v našem životě zemře někdo, koho milujeme, dochází k paradoxu: člověk zemře fyzicky, ale ne láska, kterou k němu cítíme. Nějak se cítíme naplněni pocitem, který jako by neměl klid. Dále se učíme zvládat smutek. Však v tomto procesu je také důležité a nutné vyjádřit náklonnost těm, kteří zde již nejsou .
Všichni víme, že zármutek je osobní proces, ale také víme, že existuje společenský proces. Týká se pohřbu, kondolencí, zdvořilostních návštěv a podobně. Tato fáze je ve skutečnosti extrémně krátká. Je samozřejmé, že za pár dní budeme připraveni vrátit se do běžného života, že naším úkolem je udělat vše pro to, abychom zapomněli, že prožité zkušenosti budeme moci odložit. Dlouhotrvající nebo velmi silná bolest činí ostatní nepříjemné.
Možná se nám při určitých příležitostech podaří přizpůsobit se tomu, co od nás společnost očekává, a vrátit se do každodenního života ještě sebevědoměji. Možná se nám chce plakat před krásným západem slunce, ale ovládáme se. Může se také stát, že něco v nás nadále odmítá rozloučit se a že začíná být těžké žít se sebou samými a ostatními. Pak je možné, že v obou případech potřebujete vyjádřit náklonnost těm, kteří už tu nejsou.
Až bude můj hlas na cestě k smrti, mé srdce k tobě bude nadále mluvit.
-Rabindranath Tagore-
Vzdejte hold těm, kteří tu již nejsou
Obrazně řečeno nikdo z lidí, které jsme milovali zemře vlastně proč . V každém z nás je část, ve které jeho přítomnost nadále žije, i když nepřítomnost je to jediné, co z ní vnímáme. Ani neumírá náklonnost ; vybledne nebo se znovu objeví, ale zůstane tam.
Tomuto konceptu vděčíme za tradici – typickou pro všechny kultury – vzdávat hold těm, kteří již nejsou mezi námi. Na Západě chodíme navštívit hrob, přinášíme květiny nebo se modlíme. Tento zvyk se vytrácí a hřbitovy nejsou místa, kam lidé chtějí chodit. V dnešní době jsme sirotci způsobů, jak vyjádřit náklonnost těm, kteří tu již nejsou.
Gesta směřující k uctění těch, kteří již nejsou mezi námi, nejsou čistou konvencí. Mají význam, který je především tou možností, o které jsme mluvili dříve: vyjádření náklonnosti k zesnulému. Možná by to bylo spravedlivější nazývat tato gesta rituály protože nám pomáhají uklidnit naše srdce ohledně nedostatků, které v nás žijí. Umožňují nám čelit jim a čelit bolesti, kterou způsobují, pohledem přímo na ně oči .Vyjádřete náklonnost těm, kteří zde již nejsou
Soustředit se na bolest ze ztráty je stejně škodlivé jako dívat se jinam a předstírat, že je po všem. Lidé, které ztrácíme – zejména ti, které jsme hluboce milovali nebo kteří hráli rozhodující roli v našich životech – zůstávají po našem boku.
Vracejí se, aby se nechali slyšet ve chvílích samoty v truchlících, které následují jeden po druhém. Žijí dál a pak se projeví ve formě pomíjivé úzkosti a smutku, který nechce odejít nebo pocit zoufalství, který přechází v závratě, migrénu, zmatenost. Z tohoto důvodu všechny starověké kultury vzdávaly poctu těm, kteří již nebyli mezi námi, protože věděli, že je velmi důležité vyjádřit jim svou lásku.
I když se říká, že lidské bytosti jsou zásadně přítomny – a i když je to do jisté míry pravda – bylo by správnější říci, že většinou jsme minuli. Jsme a příběh který se stále říká den za dnem. Proto je důležité neztrácet ze zřetele skutečnost, že všechno plyne .
Jak vyjádřit náklonnost někomu, kdo už tu není?
Jednou z nejkrásnějších tradic na světě je Dìa de los muertos (tj. den věnovaný památce zesnulých), který se odehrává v Mexiku. Je to obřad na půli cesty mezi náboženským rituálem a karnevalem. Každý 1. listopad vzdáváme hold blízkým, kteří již nejsou mezi námi. Fotografie, na kterých je zachycují, jsou vystaveny, aby se znovu staly protagonisty světa živých.
Mexičané píší dopisy zesnulým, improvizují oltáře, modlí se; chodí na hřbitov a hrají serenády, zpívají jim, vzývají své zesnulé blízké. V kostce dávají těmto duchům nový život. Dávají jim tvar a mluví s nimi. Vzdávají jim hold. Věří, že zapomnění je nemožné a že své milované znovu obejmou.
Pro každého z nás by bylo zdravé mít své vlastní rituály, abychom si připomněli ty, kteří již nejsou mezi námi; vyjádřit jim náklonnost. Znovu objevte vzpomínku a otisk, který zanechali. Uvědomte si citové pouto, které nezlomí ani smrt. Pak přijměte, že musíte pokračovat ve svém životě, aniž byste zapomněli na ztráty, které jste utrpěli, a navzdory nim. Musíme pochopit, že jediný možný osud není ani v nicotě, ani v zapomnění.
