Prostřený stůl. Prázdné židle. Rozbité vztahy. Odloučené rodiny. Vánoce, období radosti a setkávání, jsou podbarveny nostalgií, smutkem, úzkostí a neštěstím. Lehkost typická pro tato data již neexistuje. Radost ze svého křesla už nevnímáme.
Už ne. Vánoce už nejsou tím světlem, které stále svítí, protože někdo chybí, protože se vše mění s přibývajícími roky a ztrácíme ten úžasný cit, který nás napadl jako děti, opouštíme nevinnost, díky které jsme si vážili každého malého detailu. I ta nejnepatrnější banalita byla plná živé magie, kterou nám nyní zášť a nepřítomnost nedovolují vidět.
Proč nás v těchto chvílích přepadá smutek? Když se blíží svátky a začínají se rýsovat přípravy, dárky, dekorace a výběr jídelníčku i vzpomínky létají a přistávají v našich myslích. Nemůžeme se tomu vyhnout. Evokující síla Vánoc nás nutí více si všímat nepřítomností, záměrně rozhodnutých a těch, které se stávají.
Kolik nás tam je 24. A 25.? kdo jde? A kde stojím?
Kolik nás tam je 24. A 25.? kdo jde? A kde sedím? Tyto otázky nevyhnutelně vyvstávají v přítomnosti prázdných židlí, které odpovídají lidem, kteří se odstěhovali nebo zemřeli. Vzpomínky na časy prožité v dobách, které se nyní zdají šťastnější, plnější, více naše ve srovnání s těmi, které se blíží, a těmi současnými.
Lidé, kteří jsou daleko, ti, které život postavil na jinou cestu, ti, kteří se rozhodli tam nebýt, ti, kteří se rozzlobili, ti, kteří byli uneseni smrt . Ty prázdné židle, které v těchto dnech nikdo fyzicky nezabírá, nás doprovázejí, abychom přenesli utrpení do přítomného okamžiku.
Utrpení, které bylo umrtveno a uspáno každodenní rutinou života. Prázdné židle bolí naplňují naše oči slzami, naplňují naši duši bolestí a obsahují objetí, která zůstávají bez těla, k němuž bychom se mohli připoutat.
Samozřejmě, že bolí. Ale na prázdných židlích je prostor k objetí, přijetí a beze strachu pojmenovávat, protože můžeme plakat absence ale obsazené židle si zaslouží náš úsměv.
K veselí není nutné se nutit, ale je dobré hledat stav klidu a míru. Strach, úzkost a smutek nejsou věčné, i když nás děsí.
Prázdné židle: Vánoce jsou protimluv
Vánoce jsou skutečným protikladem. Magie vytvořená sdílením dobrých okamžiků se silně střetává s utrpením způsobeným nepřítomností z touhy vidět zesnulého znovu z výčitek svědomí kvůli prázdné židli dobrovolně nebo kvůli hádky úspěchy v průběhu let.
V tomto smyslu je velmi důležité, aby přítomní mluvili přirozeně a nechali tento pocit vyjít ze srdce. Jinak stín prázdné židle nakazí každého rozporuplným stavem mysli a vytvoří se atmosféra nevyřčených slov.
Nemůžeme zabránit tomu, aby některé židle zůstaly prázdné, ale musíme si uvědomit, že existují i obsazené židle plné přítomnosti a lásky. Pravděpodobně ne na všech obsazených židlích se cítíme dobře, ale to by nemělo ubírat na důležitosti ostatních, díky kterým se cítíme dobře. Musíme si pamatovat, že dříve nebo později nás život oddělí od židlí, které dnes tolik milujeme.
V těchto, některými dlouho očekávaných a jinými odmítaných svátcích si musíme připít na všechno, co máme. Protože je vždy dobré pozvednout sklenice a být vděční, že naše Srdce stále bije. Dejme pokoj obsazeným židlím a zavzpomínejme na dobré časy, kdy s námi byly ještě prázdné židle.
Teď už nám zbývá jen popřát krásné svátky plné radosti a štěstí. Veselé Vánoce!
