Proč rádi posloucháme smutnou hudbu? Na písních jako je něco magnetického a přitažlivého Slzy v nebi od Erica Claptona nebo v Aleluja od Leonarda Cohena. Je to hudební emoce, která nás zdaleka nepřemůže ani nám nezpůsobí nepohodlí, ale probudí naše nejintimnější pocity, zastaví svět a umožní nám procházet introspekcí našeho Já...
Nemýlíme se, když řekneme, že v žebříčku nejúspěšnějších skladeb se vždy najde nějaká s melancholickým podtextem. Příkladem stejně unikátním jako zajímavým je anglická zpěvačka Adele . Její hudební kariéra je založena na té kvintesenci na tom smutku na tom permanentním parfému, ve kterém ji láme zklamání, úzkost a osamělost prostupují slova jako ta více než slavná. Ahoj .
Jsme masochisté? Protože moc rádi posloucháme Všichni bolí REM a všech těch titulů, které posloucháme smyčka i když jsme ti, kteří se mají špatně? Sám Aristoteles svého času prohlásil, že hudba má dar osvobozovat. V této prvotní představě již předjímal to, co dnes známe jako emoční katarzi, mechanismus, kterým si dovolujeme vyjadřovat složité pocity, vjemy a emoce.
Nikdo není imunní vůči účinkům hudby. Mozek je tím fascinován. Dále studie, jako je ta, kterou provedla McGill University v Quebecu pod vedením neuropsycholožky Valorie Sampoorové vysvětlují, že aktivita neuronů v oblastech, jako je nucleus accumbens (spojená s odměnami), by byla důkazem toho, že hudba je pro člověka stejně důležitá jako jídlo nebo sociální vztahy.
Protože se nic nevyrovná
nic se ti nevyrovná.
Byl jsem bez tebe tak osamělý
jako vrabec, který nezpívá.
Nic nemůže zastavit tyto osamělé slzy, aby se valily dolů
Řekni mi miláčku, kde jsem udělal chybu? (…)-
- Sinéad O'Connor. Nic se nevyrovná 2 U –
Rádi posloucháme smutnou hudbu, protože to náš mozek potřebuje
Znalci smutné hudby tvrdí, že jde o jednu z nejdojemnějších písní historie Nic se nevyrovná 2 U v podání Sinead O'Connor a napsané Princem v roce 1985. Hudba, texty a plačící ženská tvář v popředí téměř okamžitě vstoupí do hlubin náš emoční mozek . Je téměř nemožné nenechat se zasáhnout nekonečným množstvím vjemů pocity, které s sebou přinášejí naše vzpomínky na minulost, obrazy, se kterými se můžeme ztotožnit.
Skutečnost, že máme radost právě ze smutných emocí, se zdá být téměř protikladem. Právě tento předpoklad (nebo toto dilema) byl výchozím bodem pro tým psychologů, hudebníků, filozofů a neurologů na Tokijské univerzitě, kteří se rozhodli provést řadu výzkumných studií na toto téma. Údaje byly zveřejněny v časopise Hranice v psychologii a nemohly být zajímavější. Podívejme se na ně podrobně.
Smutné písně v nás vyvolávají pozitivní emoce
Většina z nás má ráda smutnou hudbu, to víme. Je tu však něco, co jsme si všichni mohli ověřit: po poslechu melancholického playlistu se necítíme špatně. To znamená, že se necítíme ohromeni tím nepohodlím z těchto porážek z té bolesti způsobené rozchodem nebo zradou. To, co po poslechu cítíme – zvláštní fakt – je pohoda, úleva, klid.
Jeden z výzkumníků zapojených do této studie, Dr. Ai Kawakami, odborník na hudbu a emoce, zdůrazňuje potřebu odlišit prožívanou emoci od emocí vnímaných nebo nepřímých. Hudba má schopnost nás přimět vnímat emoce tohoto posledního typu: přicházíme s nimi do kontaktu, ale netrpíme jimi. To znamená, že je necítíme se stejnou intenzitou, jako když nás život sám zasáhne nečekanou a bezútěšnou událostí.
Smutné písně mají zvláštní vlastnost, že se propojují s nejhlubšími emocemi a poté z nich vycházejí bez úhony. A nejen to: jeden se v nás vynořuje pocit pohody .
Smutné písně nás očkují na celý život
Leonard Cohen řekl, že pokaždé, když hrál píseň Aleluja od Jeffa Buckleyho cítil zvláštní emoce. Bylo to jako najít rovnováhu v chaotickém světě, jako hledat usmíření v konfliktu. Takže jeden z důvodů, proč máme rádi smutnou hudbu, je ten, že nám dodává trochu klidu, kapky introspekce a tahy emocionální katarze.
Tento typ hudby je vakcínou, která nás chrání před těžkostmi života. Ve skutečnosti se k němu uchylujeme stejně jako u knih, které nám vyprávějí dramatické příběhy, jako když se rozhodneme vidět film se smutnou zápletkou, ale vždy nám dá nějaké ponaučení. Magie zástupných emocí generovaných těmito dimenzemi je opravdová a neuvěřitelně užitečná.
Tyto umělecké zážitky nás osvobozují od skutečných emocí, těch nejkrvavějších a nejbolestivějších, které nás tak často paralyzují v podmínkách, které nejsou vůbec příjemné. Máme rádi smutnou hudbu, protože nám umožňuje se s ní spojit naše emocionální já bezpečnějším a zjevně krásnějším způsobem. Prostřednictvím textů se můžeme vrátit do momentů naší minulosti, jak pro ně pláčeme, osvobozujeme se z jejich tíhy a bez škrábanců se vracíme do současnosti.
Můžeme se dokonce nechat unášet krásou hudby a textů k vcítit se do umělce užívat si chvíle intimity, ve které můžete procházet tímto mimozemským vesmírem plným hlubokého smutku. Nezáleží na tom, vždy vycházíme uklidněni, připraveni čelit našemu dni se silnějším temperamentem.
